Římská společnost v době království a republiky

Úvod

Nejprve několik poznámek k obsahu. Téma římské společnosti je natolik rozsáhlé a komplexní, že bych jej nedokázal zpracovat v zadaném rozsahu celé, aniž bych musel dělat řadu kompromisů co se detailních informací týče a práce by tak mohla vyznít povrchně. Rozhodl jsem se proto si jej alespoň částečně zúžit. Při rozhodnutí vypustit dobu po ustavení principátu jsem vycházel jednak z kvanta informací, které jsem měl k dispozici, ale i vlastních důvodů - období království a republiky jsou mi jednoduše sympatičtější. A v neposlední řadě - Livius pochopitelně nepíše o obdobích po své smrti…

Dále poznámka ke členění práce. Ta má dvě velké části, dobu království a republiky, které jsou rozděleny do několika tematických celků, které se různí rozsahem. Je-li to třeba, jsou i tato témata rozdělena do menších bodů (to se týká především plebejské krize). V zásadě jsem tedy rezignoval na dělení dle rozsahu a obsáhlejší body jsem nekrátil na úkor bodů s méně informacemi, které jsem zase zbytečně neroztahoval příslovečnou výplňovou kaší. Orientace v textu je jednoduchá - v hlavním bloku najdete samotnou stať, ve sloupci napravo pak doplňující poznámky, citáty a zajímavosti.

Co se použité literatury týče, asi nejlépe mi posloužila velká encyklopedie Říma z městské knihovny (jde bohužel o knihu, která se nedá vypůjčit, a tak musela posloužit kopírka a studovna), samozřejmě referát z minulého roku, na hledání doplňkových informací se ukázala být jako nejvýhodnější sbírka štítků slavných osobností Kdo byl kdo Ludvíka Součka, elektronická encyklopedie Diderot verze 2001 a jako takový bonbónek Liviovy Dějiny, které jsem téměř celé kompletně přečetl a vybral některé pasáže i jako ukázku.

Doufám, že se vám bude moje práce líbit, a přeji pěkné počtení.

Doba království

Původ Římanů

Měli jsme už možnost slyšet legendu o založení Říma - příběh o bratrech odkojených vlčicí (ve které Livius vidí prostitutku), znameních, která oba bratři viděli, bratrovraždě atd. atd. Ovšem oprostíme-li se od tohoto příběhu, zjistíme nejspíš, že Řím vznikl splynutím dvou komunit. Ostatně i Livius píše o “geminata urbis” (dvojitém městě). Kde bereme důkazy pro takové tvrzení? Jistotu nám dává dualita archaických institucí - například zároveň existovali saliové ¹ (kněží) z Palatinu a saliové z Quirinalu ². Obecně se předpokládá, že ke spojení došlo včleněním komunity z Quirinalu do komunity z Palatinu. Ještě poznámka k názvu “Roma” - většinou se uvádí, že město nazval podle sebe Romulus, ovšem někteří jej také odvozují od řeckého reó - toku - takže by překlad Roma zněl “Brod”.

Římské rody

V době vzniku starého Říma byli lidé organizováni ve skupinách, které až příliš nápadně připomínají pravěké tlupy. Tyto skupiny se nazývaly gentēs ³. Gens byla rodová skupina skládající se z rodin, které odvozovaly svůj původ od nějakého společného předka. Svou příbuznost vyjadřovali užíváním stejného jména. Jednotliví příslušníci gentēs tak měli vždy dvě jména: křestní (praenomen) - např. Marcus, Titus, Gnaeus - a rodové (nomen) - např. Marcius, Naevius, Titius. Z příkladů sami vidíte, že rodové jméno bylo odvozeno od jména křestního.

V historickém období gentēs praktikovaly své vlastní náboženské rituály a slavnosti a měly odlišné zvyky například v takových věcech, jako je pohřbívání mrtvých. Jejich původ a charakter v raném období je nicméně předmětem sporů. Někteří jsou toho názoru, že gens byla pradávná jednotka, která existovala již před vznikem státu a měla funkci autonomní politické organizace s vlastním územím a uznávaným vůdcem - otcem (pater). Lze si celkem snadno představit, že se takováto společnost vyvinula z pravěkých kmenů, které se sdružovaly do tlup z důvodů přežití. Podobnost mezi takovouto tlupou a gens je doufám zřejmá.

Tato teorie ovšem není prokázaná a podobně nejisté je i postavení gentēs ve vztahu k tribuím a kuriím (viz. následující kapitola).

Romulovo uspořádání společnosti

Romulus ⁴, první římský král, v podstatě určil ráz římské společnosti na dlouho dopředu. Zatímco další vládci už měli na čem stavět, Romulus musel určit nová pravidla a nové uspořádání.

Lid rozdělil do tří tribuí, které nazval Ramnēs, Tities a Luceres (slovo tribue by se dalo přeložit “kmen”). Tribue byly rozděleny do 30 menších jednotek (tzn. 10 v každé tribui), které se nazývaly kurie (curiae). Kurie byly rozdělením místním, ale roli v určování příslušnosti hrály i příbuznosti. To pravděpodobně znamená, že se kurie skládaly ze skupin sousedících rodin. Kurie také fungovaly jako základ primitivního shromáždění, comitia curiata.

Romulus dále zorganizoval armádu, která čítala 3000 pěšáků (militiēs) a 300 jezdců (celerēs ⁵). Každá tribue přispívala 1000 a 100 muži. Oddílům jednotlivých tribuí veleli tribunové.

Vypráví se, že si Romulus vybral 100 “otců” ⁶, aby mu radili. Ti pravděpodobně vytvořili první senát a jejich potomci byli známi jako patricijové.

V čele státu stanul král. Tento titul nebyl dědičný. Když král zemřel, střídali se ve vládě senátoři, postupně každý z nich vládl pět dní a měl titul interrex (mezikrál). Takto se střídali až do doby, kdy se podařilo najít vhodného nástupce ⁷. Jeho vhodnost se prokazovala pomocí náboženství. Od Livia se dozvídáme, že běžným postupem bylo toto: auguři (odborníci ve věštění) požádali bohy, aby ukázali svůj souhlas sesláním příznivého znamení ⁸ (auspicia). Tak byl král inaugurován a jeho výběr byl spíše jen formálně ještě potvrzen hlasováním v comitia curiata.

Král měl vojenské, soudní a náboženské funkce. Moc, kterou v těchto oblastech vykonával, lze shrnout slovem imperium. Imperium bylo druhem magické nebo božské autority, která mohla být propůjčena pouze inaugurací a auspiciemi. Role senátu se v královské době omezila pouze na králův poradní sbor. Říkalo se ale, že je obdařen autocritas (podobnost se slovem autorita není náhodná), což byl druh náboženské prestiže, kterou otcové projevovali schvalováním a ratifikací rozhodnutí, které učinila comitia curiata.

Římská rodina

V historickém období nebyl základní jednotkou římské společnosti gens, jehož role je velmi nejasná, ale rodina. Římská familia zahrnovala celé hospodářství, majetek i osoby a byla kontrolována hlavou domácnosti, pater familias. Pater familias měl dle tradice neomezenou autoritu nad členy domácnosti, o kterých se říkalo, že jsou v jeho moci. Jeho synové, i když byli dospělí a měli třeba vlastní děti, neměli nezávislé právní postavení a právo na majetek. Otcovské autority se zbavili až když otec zemřel, a pak se stali patrēs familiarum svých vlastních rodin. Otcovská moc zahrnovala i právo zabít člena své rodiny nebo jej prodat do otroctví. Otec byl vázán pouze morálními zábranami a hranicemi stanovenými zvykem. Například tradice předpokládala, že se bude o svých rozhodnutích radit s členy své rodiny, ale nebylo to jeho povinností. Zastupoval rodinu v jejích vztazích s jinými rodinami a s celou společností. V zastoupení rodiny prováděl nezbytné rituály a oběti předkům a bohům. Rodina tak byla miniaturním státem s hlavou rodiny ve funkci kněze, soudce a zdroje práva.

Historická tradice považovala soukromé vlastnictví majetku a jeho koncentraci v rukou otce rodiny za samozřejmý a původní rys římské společnosti, který je předpokládán i v nejstarších dochovaných textech. Nicméně je také možné, že to reprezentuje sekundární vývoj z období, kdy majetek, zvláště pak půda, byl ve společném vlastnictví rodu. Stínovým odrazem této skutečnosti mohou být i ustanovení Dvanácti tabulí (450 př. Kr.), podle nichž připadl majetek rodu, zemřel-li pater familias bez závěti a dědiců. V žádném případě nám nic nebrání předpokládat, že v archaickém období byla mezi rodinami, které konstituovaly rod, větší solidarita, vlastnily sousedící majetky a nejvlivnější patrēs byli v podstatě vůdci celého rodu.

Vztah patronů a klientů

Moc a vliv vedoucích aristokratických rodů se částečně odvozovaly z podpory velkého počtu závislých osob, které se nazývaly klienty (clientēs). Klientela byla jednou z nejstarších římských institucí a byla tradičně připisována Romulovi. Vztah mezi patronem a klientem byl založen na morálním spíše než právním nátlaku, klient byl přijat v “dobré víře” patrona. Klient může být definován jako svobodný muž, který se svěřil ochraně jiného muže a za ni projevoval úctu a vykonával jisté služby. V pozdní republice byla obsahem těchto služeb politická podpora a osobní služby, ale ve starším období byly povinnosti klienta mnohem rozsáhlejší.

Status obou, patrona i klienta, byl dědičný a dědil se z generace na generaci. Je také možné, že klienti původně náleželi ke struktuře rodu (gens) spolu se skutečnými gentilēs. Možná dokonce přijímali rodová jména. Existují některé důkazy, že v archaickém období byla klientům přidělována část půdy, kterou obdělávali pro své patrony, a byli také povinni vojenskou službou. Velké rody raného republikánského období rekrutovaly své soukromé armády práv z řad klientů.

Reformy Servia Tullia

O Serviu Tulliovi, šestém a předposledním římském králi, se tvrdí, že změnil podstatu občanství tím, že vytvořil nové tribue ⁹. Ty byly místního založení a občané do nich byli řazeni podle svého bydliště. To umožnilo uplatnit volební právo velkému množství přistěhovalců a také těm, kdo nebyli členy kurií. Ti byli až dosud docela vyřazeni z občanského kolektivu, a proto tuto změnu uvítali. Od té doby se stávaly Romulovy tribue a kurie stále zastaralejší. A naposled ustanovil census, tj. soupis majetku.

Prameny Serviovi přičítají též velké změny v armádě. Dokonce se můžeme dočíst, že vymyslel systém pěti tříd pěchoty ¹⁰, které byly odstupňovány podle rostoucího množství majetku a každá třída nosila jiné zbraně. V této podobě ovšem systém odráží situaci pozdějších období a nemůže být datován do 6. století. Ovšem není důvod pochybovat o tom, že Servius zavedl centuriální organizaci. Podle nejrozšířenější interpretace malého množství dokladů třída pěchoty původně zahrnovala 60 centurií (v pozdějším období to byl standartní počet centurií v římské legii) a jízda tvořila dodatečných 6 centurií. Je logické předpokládat, že každá centurie se skládala ze 100 mužů, což znamená, že v období vlády Servia Tullia bylo potencionální bojovou silou Říma 6000 pěšáků a 600 jezdců.

Vztah Říma k monarchii

Stojí za povšimnutí, že vztah mezi lidem a králem prošel velkou změnou. Poslední králové se opírali o lidovou podporu a soupeřili s mocí a privilegiemi aristokracie. Tak Tarquinius I. získal trůn agitací mezi masami a obsazením senátu novými muži. Servius Tullius a Tarquinius II. šli ještě dál, když otevřeně opovrhovali tradicí a mohutně zaútočili na aristokracii. Oba se zmocnili vlády nezákonnými prostředky, aniž by se obtěžovali získat souhlas bohů nebo hlasy comitia curiata. Podobně jako řečtí tyranové, poslední tři králové Říma vedli ambiciózní zahraniční politiku, byli patrony umění a pouštěli se do rozsáhlých a velkolepých staveb. Ale nejvýznamnějším znakem tyranie byl její populistický charakter. Tyrani konfiskovali majetky svých aristokratických odpůrců a rozdělovali je mezi své přátele a stoupence. Na tomto pozadí je nutné chápat reformy Servia Tullia, o kterých jsem již mluvil.

Lidový a antiaristokratický způsob vlády posledních králů potvrzuje i pozdější římský postoj k instituci království. V republikánském období pouhá představa krále vzbuzovala téměř patologickou nelibost. Je těžké uvěřit, že tomu tak bylo pouze kvůli lidové vzpomínce na hanebné činy druhého Tarquinia. Je mnohem pravděpodobnější, že tato nechuť obsahuje prvky vlivné aristokratické ideologie vládnoucí třídy republiky. Této třídě dominovala úzká vrstva “nobility”, která si činila výlučný nárok na právo ucházet se o moc a vliv a tento skutečný stav věcí poctila názvem “svoboda” (libertas). Tradice má velmi pravděpodobně pravdu, když zaznamenává, že mezi prvními činy nových vůdců republiky bylo, že přinutili lid odpřisáhnout, že nikdy nedovolí žádnému muži, aby se stal králem Říma, a ustanovili zákon proti každému, kdo by se v budoucnu chtěl snad ucházet o úřad krále. Ale co bylo nobilitě vskutku odporné, byla myšlenka, že by některý z nich usiloval o to, aby se pozvedl nad sobě rovné tím, že by se staral o potřeby nižších tříd a získal podporu bojem za jejich zájmy.

Jedině takto se dá vysvětlit, proč všechna vážná obvinění z monarchismu v republice byla vznesena proti nekonformním jedincům z vládnoucí třídy, jejichž jediným proviněním, pokud se dá zjistit, bylo, že věnovali prostředky a úsilí k úlevě chudým.

Doba republiky

2.1) Základní uspořádání v republice

V roce 509 př. Kr. vyhnala skupina aristokratů Tarquinia II.¹¹ a ukončila tak období království. Místo něj zavedla zvláštní instituci kolegiálního městského úřadu, ve kterém se o nejvyšší moc vždy dělili dva mužové. Konsuly ¹², tak se budou později nazývat (původně byli nazýváni pouze preatoři, ale budu užívat termínu konsul i pro toto období, abych se vyhnul zmatkům), volila comitia curiata na dobu jednoho roku. Znovuzvolení pro následující období bylo zakázáno. Konsulové vykonávali imperium (byli stále ještě povinni podrobit se schválení od comitia curiata) a od králů zdědili všechny vnější odznaky suverenity, ale aby se vyhnuli podezření, že jeden král byl pouze vystřídán dvěma, zakladatelé republiky nařídili, aby se konsulové střídali v držení fasces (Svazky prutů a seker - odznak moci). Moc konzulů (budu nadále užívat českou formu tohoto slova) byla však omezena jiným, a to daleko účinnějším způsobem - každý občan měl právo odvolat se k lidu proti rozhodnutí úřadu (provocatio). Dále byla svoboda činnosti konzulů omezena dvěma principy - principem kolegiality (rozhodnutí jednoho konzula mohla být mařena intervencí druhého) a principem jednoletosti - i kdyby chtěl, konzul neměl čas na dlouhodobé projekty, které mu neschválil senát.

Senát byl živým ztělesněním římské tradice a studnicí politické moudrosti a zkušenosti. V praxi byl skutečný vládcem Říma a úředníci byli pouze jeho exekutivními orgány. Výjimkou byl ovšem úřad diktátora ¹³, který se stal institucí někdy okolo roku 500 př. Kr. Diktátor byl jmenován ve velmi naléhavých případech, aby rozhodoval jako nejvyšší velitel a hlava státu. Jeho jediný asistent měl titul magister equitum a velel jízdě. Byl podřízen diktátorovi. Proti rozhodnutí diktátora nebylo odvolání a nemohl být omezován svými kolegy, ale úřad mohl vykonávat pouze po dobu šesti měsíců.

Mezi dalšími úředníky byli kvestoři (quaestores), kteří asistovali konzulům a od roku 447 př. Kr. byli voleni lidem. Dále pak ještě censoři, kteří byli poprvé voleni roku 443. Censoři vykonávali některé úkoly, které dříve náležely konzulům. Nejdůležitější jejich funkcí bylo sčítání lidu (census), dále pak určovali práva a povinnosti občanů a řadili je do správných tribuí a centurií.

Nový systém byl velice promyšleným souborem politických funkcí a institucí, které - pokud víme - neměly do té doby nikde ve světě obdoby. Někteří vědci se proto domnívají, že k přechodu z království na republiku jak ji zde popisuji trvalo nějakou dobu, kdy postupně vládli diktátoři a přibývaly nové funkce, až se dospělo k takovémuto systému. Nicméně tato teorie není nijak potvrzena, takže zatím můžeme věřit v neobyčejnou chytrost tehdejších Římanů.

2.2) Konflikt patricijů a plebejů

2.2a) Základní problém

Domácí dějiny Říma v průběhu počátečních dvou století republiky zcela ovládly konflikty mezi patriciji a plebeji. Ačkoliv zachované prameny mají mnoho co říci k tomuto etnickému zápasu, který je konvenčně označován jako “zápas mezi stavy”, neblahou skutečností zůstává, že mu nejsme schopni porozumět. Vysvětlení tohoto paradoxu spočívá v tom, že hlavní předmět sporu byl vyřešen dávno předtím, než se narodil první z římských historiků, a proto i oni sami měli jen velmi nejasné představy o charakteru událostí, o kterých se snažili psát. Zachované zprávy jsou plné zavádějících anachronismů a zkreslování. Obsahují jen velmi málo společných faktů a každá moderní rekonstrukce může být tedy pouze hypotetická.

2.2b) Původ patricijů

Konfliktu bychom porozuměli mnohem lépe, kdybychom uměli definovat patricije a plebeje. To, co prameny mohou říci o původu rozdílů mezi nimi, je zcela určitě nedostatečné a přinejmenším alespoň zčásti chybné. Říkají nám, že patricijové byli potomky prvních senátorů, které vybral Romulus ¹⁴. To je jistě částečně pravda, alespoň potud, pokud byli patricijové skupinou senátorských rodin, které měly jistá dědičná privilegia, z nichž jedním bylo pravděpodobně právo na místo v senátě. Ve skutečnosti se senát skládal ze dvou skupin - z otců (patres) a “nově vybraných senátorů”. Jenom otcové ale byli patriciji. Jestliže patricijští otcové byli dědičnými senátory, tak nově vybrané senátory bychom mohli přirovnat k peerům jmenovaným na doživotí.

Patricijští senátoři měli v historickém období republiky jisté výhody. Kdykoliv bylo třeba, například vybírali mezikrále, který byl vždy patricijem, monopolizovali si kněžské úřady, měli výhradní právo auspicií a byli to oni, jejichž autocritas schvalovala rozhodnutí, která učinila comitia curiata. Z toho se zdá, že původně definovalo patricijský stav dědičné držení jistých náboženských privilegií. Ta musela být udělena určité skupině rodin v období království.

Z toho však nevyplývá, že by římská vládnoucí třída byla již od nejstarších dob výhradně patricijská. Tuto možnost vylučuje i skutečnost, že čtyři králové a někteří z prvních konzulů včetně samotného Bruta byli plebejové, nebo alespoň nosili jména, která byla později považována za plebejská. Pravděpodobně hrály kněžské rodiny patricijů vedoucí úlohu při zakládání republiky a postupně rozšiřovaly svůj vliv. Již v prvních letech bezpochyby využily své náboženské výsady, aby tak získaly monopol na politickou moc. V období do roku 486 př. Kr. bylo 77% konzulů patriciji a toto číslo vzrostlo mezi rokem 485 a 445 na číslo přesahu jící 90%. Zneuctění a poprava Spuria Cassia ¹⁵, plebejského konzula z roku 486 př. Kr. mohly být součástí procesu, který byl nazýván “uzavření patriciátu”. Poslední dějství se pak odehrálo v roce 450, kdy byly zakázány sňatky mezi příslušníky obou stavů.

2.2c) Původ plebejů

Vzestup plebejů procházel obdobným vývojem, ale jeho počátky jsou ještě nejasnější. Termínu plebs ¹⁶užívají prameny pro všechny římské občany, kteří nebyli patriciji, ale to zcela jistě nebyl jeho původní význam. V klasické latině mělo slovo také specifický význam “masy” nebo “obecný lid”, například v takových výrazech, jako je plebs urbana (městský dav), Je pravděpodobné, že plebejové byli původně zvláštní skupinou neprivilegovaných osob. Je docela dobře možné a ve skutečnosti i velmi pravděpodobné, že původně nebyli plebejové přesně vymezenou skupinou, ale spíše heterogenní masou chudých, slabých a lehce zranitelných osob různého původu a zázemí. Ta zahrnovala pravděpodobně rolníky, řemeslníky, majitele obchůdků a jim podobné. Pátrat po vzdáleném původu plebejů je zcela určitě špatným přístupem k problému. Důležité je, že když v raném období republiky vstupovali plebejové do dějin, objevují se jako zorganizované hnutí. A právě popis a zkoumání cílů hnutí může, jak doufám, nejvíce pomoci ve snaze porozumět římským plebejům.

2.2d) Ustavení tribunátu

V roce 494 př. Kr. plebejové, které tížily dluhy a svévolné utlačování, opustili jako celek město a usídlili se na svatém pahorku (nebo, podle jiné tradice, na Aventinu). Zde vytvořili něco, co bylo podobné samostatnému státu nebo “státu uvnitř státu”. Zorganizovali shromáždění (concilium plebis) a zvolili si vlastní úředníky, kteří jsou známi jako tribunové. Zpočátku byli voleni pouze dva, ale později se jejich počet zvýšil na deset. Tribunát se zrodil z něčeho, co Římané nazývali lex sacrata ¹⁷. Plebejové přísahali, že budou chránit všechny své tribuny a svolali kletby na ty, kteří by jim chtěli uškodit. Tribunové se tak stali “posvátnými”.

Co se jeví jako vcelku přijatelná motivace, která plebeje k vytvoření takovéto organizace vedla, bylo, že se plebejové rozhodli vytvořit soupeřící organizaci, která měla být protiváhou úzce vzájemně spjatých skupin, o které se opírala patricijská a aristokratická moc.

Tribuni plebejů se stali významnými osobnostmi, i když nebyli úředníky v pravém slova smyslu a neměli imperium, ale měli účinné pravomoci (potestas), které jim umožňovaly jednat jako úředníci. Byli schopni prosadit svou vůli nátlakem, mohli ukládat pokuty, trest vězení a snad i trest smrti. Protože byli osobně nedotknutelní, mohli chránit jednotlivé plebeje před zvůlí konzulů tím, že jim poskytli pomoc. Byli také schopni intervenovat v obecné legislativě a v poradních a výkonných aktech oficiálních orgánů státu, a tak je prakticky ochromit. To bylo slavné tribunské “veto”.

2.2e) Požadavky plebejů

Hlavním cílem plebejů v raném období republiky bylo získání úlevy od daní a spravedlivějšího rozdělování ekonomických zdrojů. Pokud jde o dluhy, zdá se, že plebeje zvláště znepokojovala forma dlužního nevolnictví, zvaného nexus ¹⁸. Nexus byl velmi rozšířený, bohužel jej bylo snadné zneužít a pro člověka, který jednou pomocí nexa upadl do závislosti, bylo velmi obtížné se z ní vymanit. Plebejové vystupovali proti nexu tak dlouho, až bylo zrušeno roku 326 př. Kr.

Druhou největší stížností plebejů byl hlad po půdě. Podle tradice bylo množství půdy v držbě rolníků velice malé. Říká se, že obvyklá rozloha rolnického statku měřila sedm iugerů (1 iugerum = 0,25 akru). To je ovšem méně než polovina množství půdy, které by bylo schopno uživit rodinu! Musíme proto předpokládat, že rolníci měli přístup k další půdě. Nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že rolníci záviseli na přístupu k obecní půdě, ager publicus. To byla půda náležející státu, původně získaná vojenskými výboji, kterou mohli jednotlivci užívat k orbě i pastevectví. Ale zdá se, že v raném období okupovali obecní pozemky patricijové, kteří si je prostě připojili k pozemkům a chudé tak přinutili k závislosti, když po nich vymáhali poplatky za užívání půdy.

Plebejové také požadovali kodifikaci a zapsání zákonů. Usilování o toto opatření vedlo roku 451 ke zrušení platnosti dosavadní ústavy a ke jmenování deseti zákonodárců (decemvirů). Decemvirové setrvali u moci dva roky, během kterých vydali 12 tabulí zákonů. V roce 450 však začali zneužívat svého postavení a byli svrženi. V roce 449 vydali konzulové Valerius a Horatius sérii zákonů, které opět potvrzovaly práva občanů a plebejské instituce. Ačkoli tabule znamenaly v otázce řešení nesmírný pokrok (například dávaly všem občanům stejná práva), stále ještě nebylo dosaženo úplného vyrovnání rozdílů mezi patriciji a plebeji. K tomu mělo dojít až o více než století později

2.2f) Řešení krize

Patricijové sami byli jen nepatrnou částí celkové populace města a mohli tedy kontrolovat stát jen s pomocí svých klientů. Těm se, jak se zdá, dařilo docela dobře a za své postavení vděčili patronům, na nichž byli závislí a jejich zájmem bylo zachování statu quo. To vysvětluje, proč si patricijové mohli po téměř 200 let udržet svá privilegia a přežít bez nebezpečí, že by jim někdo podřezal krky.

Organizace plebejů byla nesmírně mocným a potenciálně revolučním nástrojem změny. Její síla v konečném důsledku pramenila z kolektivní solidarity a nikoliv z autority stvrzené zákonem, ačkoliv patricijové byli nakonec nuceni uznat plebejské instituce řadou zákonných ustanovení ¹⁹. Tento proces byl ukončen v roce 287, kdy rozhodnutí plebejského shromáždění nabyla právní platnosti. Nejzazší zbraní plebejů byla “secese”, extrémní forma občanské neposlušnosti, ke které se uchýlili ne méně než pětkrát během let 494 až 287 př. Kr. Tehdy se plebejové masově stáhli z města na Aventin, který se stal centrem plebejské aktivity. Po první secesi v roce 493 zasvětil konzul Spurius Cassius u úpatí Aventinu chrám bohům Ceres, Liber a Libera. Chrám se stal důležitým plebejským kultovním centrem a byl také pokladnicí a archivem. Současně plebejové jmenovali dva nové úředníky, kteří se nazývali aedilové. Jejich úkolem bylo dohlížet na udržování a administrativu chrámu.

Neustálý tlak ze strany plebejů způsoboval malé ústupky z řad patricijů, až bylo dosaženo vyrovnání plebejských institucí a jejich zařazení mezi ostatní státní úřady. Plebejští vůdcové, kteří se před rokem 367 př. Kr. spojili s chudinou ve snaze dosáhnout nejvyšších úřadů se teď stali součástí nobility ²⁰. Úřady tribunů byly zrovnoprávněny s úřady staršího původu a na konci 4. stol. už všichni tribunové zastávali místa v senátu a hájili jeho zájmy. Rozdíly mezi patriciji a plebeji byly tedy z právního hlediska dokonale smazány.

2.3) Agrární krize

2.3a) Problémy rolníků

Římské dobývání Středomoří nevyhnutelně provázely hluboké změny v politickém, sociálním a ekonomickém životě. Na politické úrovni lid všeobecně přijímal senátorskou vládu, což bylo důsledkem toho, že senát úspěšně vedl válečné úsilí proti Hannibalovi. Lidová legislativa a útoky na zavedený pořádek byly ve století, které následovalo tribunát Flaminia v roce 232 př. Kr., velmi vzácné. Celé toto období bylo obdobím politického klidu a stability, ke kterému se později Cicero vracel jak ke zlatému věku senátorské vlády. Senát sám byl ovládán nobilitou rozdělenou do soupeřících frakcí, které zdánlivě připomínají dnešní politické strany, nicméně ve skutečnosti šlo o velmi krátkodobé svazky mezi jednotlivými gentes a families, přičemž konečné soupeření zůstávalo mezi těmito elementy společnosti.

Někdy v této době začala postupná transformace italského zemědělství, která nakonec vedla až k těžké agrární krizi. Nejzřetelnějším příznakem tohoto vývoje bylo chudnutí a vytlačování italského rolnictva, což bylo důsledkem stálých válek trvajících déle než půl století. Války ovlivnily politickou ekonomiku státu ve dvou směrech. Za prvé se projevily bezprostřední účinky Hannibalova tažení, kterým bylo zpustošení venkova obzvláště v jižní Itálii a zánik celých komunit. Nepřímý důsledek války byl pro rolníky ještě daleko nepříjemnější - museli nést břímě prodloužené vojenské služby. Tradiční římská armáda byla rolnická milice, která se ukázala být postačující a výkonná v dobách, kdy války byly sezónními a místními konflikty se sousedními obcemi, ale vůbec nevyhovovala vojenským potřebám během války a po válce s Hannibalem, které vyžadovaly obrovský počet vojáků sloužících po dlouhá léta daleko mimo domov. V praxi asi polovina římských mužů sloužila v legii alespoň sedm let svého života. Taková účast ve válce byla katastrofou pro třídu malých rolníků. Mnoho rolnických rodin se tak muselo na dlouhou dobu obejít bez pracovní síly - někdy i navždy, pokud muž ve válce padl. Farmy byly zanedbané, došlo z zadlužení a mnohdy i vystěhování. To vedlo ke vzniku velkostatků - latifundií, ve kterých menšina akumulovala půdu, kterou dříve obdělávali rolníci. Bohatí investoři vyhnali z půdy velký počet rodin a nahradili je otroky. Zásoba otroků byla velká a otroci byli levnou pracovní silou, jejíž další výhodou bylo, že nevykonávala vojenskou službu. Rolničtí vojáci tedy vlastně bojovali za to, aby byli zbaveni půdy! Takhle to samozřejmě nemohlo jít věčně…

2.3b) Výzva Gracchů ²¹

Vnitřní bezpečnost, narůstající obtíže s odvody vojáků a mizerné životní podmínky na venkově, to byly problémy, které chtěl vyřešit Tiberius Gracchus, když se v roce 133 př. Kr. stal tribunem. Jeho pečlivě naplánované řešení, jednotný agrární zákon, bylo koncepčně prosté, nápadně umírněné formou a potencionálně revoluční účinkem. Gracchus navrhoval usadit bezzemky na obecní půdě. Potřebná půda se měla získat zákonem omezenou velikostí osobních podílů (500 iugera) z ager publicus a tím, že by stát požadoval navrácení půdy přesahující tuto hranici. Reklamací půdy měla být pověřena komise tří lidí, která pak měla předávat půdu v přídělech mezi chudé. Pokus vetovat zákon (z řad bohatých statkářů) byl zmařen, když dal Gracchus druhého tribuna hlasováním zbavit úřadu. Pozemková komise, která se skládala ze samotného Tiberia Graccha, jeho bratra Gaia a tchána Appia Claudia, byla poté konečně ustavena. Ovšem Gracchus nejednal tak, jak by si většina jeho politických konkurentů přála - stal se miláčkem davů a poté, co oznámil, že bude po roce znovu kandidovat na úřad tribuna (byl by určitě zvolen, neboť podporu lidu měl zajištěnu) a připravuje nové zákony, byl zabit spolu se třemi stovkami stoupenců v nepokojích před volbami.

Posvátnost tribunátu byla porušena a poprvé v dějinách římské republiky skončil konflikt krveprolitím. Přesto je nepravděpodobné, že by si tehdy lidé uvědomili plný dosah události. Zdálo se, že se život Říma vrátil do normálního stavu. Ale příklad Tiberia Graccha žil dále a brzy ho začali napodobovat další tribunové. Za několik let na zavedený pořádek ještě daleko radikálněji zaútočil mladší Tiberiův bratr Gaius.

Zákony Gaia Graccha mohou být shrnuty do čtyř bodů. Především řada důležitých opatření měla zajistit blahobyt obecného lidu. Prosadil také agrární zákon, který vystřídal zákon jeho bratra a postaral se o zakládání nový ch kolonií v Itálii. Další zákonná opatření zajišťovala program veřejných prací, zlepšení podmínek služby v armádě, organizaci zásobování Říma obilím a rozdělování obilí občanům za fixní ceny, které dotovala vláda.

Za druhé se Gracchus pokusil zvýšit příjmy státu tím, že zavedl nové celní tarify a uzákonil, aby publikáni vybírali daně nesmírně bohaté provincie Asie.

Za třetí Gracchus útočil na zkorumpované senátory a pokusil se zabránit zneužívání moc úředními autoritami.

Nakonec se Gracchus pokusil rozšířit volební právo tím, že udělil římské občanství Latinům a práva Latinů všem ostatním spojencům. Návrh byl ovšem odmítnut plebeji, kteří se nechtěli dělit o svá privilegia.

Historický význam Gaia Graccha spočívá hlavně v objemu a šíři jeho legislativy. Řím nezažil nic podobného nikdy předtím a nemělo se to opakovat až do doby, kdy se stal Julius Caesar diktátorem.

2.4) Populáři a optimáti

V době bratří Gracchů můžeme zpozorovat teď již velmi jasné rozdělení společnosti (i když v tomto případě mluvíme většinou jen nobilitě) na populáry a optimáty. Docela se to podobá rozdělení na osoby moderní a konzervativní - typickými zástupci populárů byli právě Gracchové, kteří chtěli pročistit zatuchlou a zkorumpovanou římskou byrokracii a zlepšit celkovou životní úroveň obecného lidu. Naproti tomu optimáti byli konzervativními jedinci, z dnešního pohledu možná trochu krátkozrakými, ale lpěli na tradicích a starých zákonech, neochotni je upravovat a vydávat nové.

2.5) Doba Maria a Sully

Poslední století před narozením Ježíše Krista nalezlo Řím v době revoluce. Populáři ve skutečnosti měli slabší vliv než se zdálo a nedařilo se prosadit nutnou reformu vztahů římské republiky se sousedy a spojenci. Zatímco v senátu se k moci na nějakou dobu dostali optimáti, mezi římskými spojenci zavládla všeobecná nespokojenost. Gracchův příslib občanství spojence Říma nenechal klidnými a tato myšlenka se stávala stále atraktivnějším politickým cílem. Bohužel, pokusy změnit vtah podřízenosti spojenců nebyly zrovna úspěšné - je pravděpodobné, že Marius si tyto potřeby uvědomoval a choval sympatie k požadavkům spojenců. Konzul Saturninus zamýšlel zahrnout spojence do svého plánu na zakládání kolonií, nicméně jeho zákony byly zrušeny. Poslední kapkou, která naplnila pohár trpělivosti bylo odmítnutí a následná vražda Drusa, který v roce 91 př. Kr. plánoval změny v agrárním zákonu a zákonu o občanství.

Konflikt, který následoval ²² probíhal s velkou krutostí a Římanům se podařilo zvítězit jen za cenu politických ústupků. V roce 90 př. Kr. tak dal konzul L. Iulius Caesar schválit zákon, který uděloval římské občanství všem obcím, které zůstaly věrné a všem, které složily zbraně.

Sotva se ale vyřešila italská krize, nastal problém ve východních provinciích. A Řím byl opět ve válce - tentokrát s králem Mithridatem. Úkol vést armádu proti Mithridatovi byl svěřen Sullovi, což byl bezzásadový a rozmařilý aristokrat z patricijské rodiny. Své schopnosti prokázal jako jeden z Mariových pobočníků v afrických a germánských válkách. Toto bylo ovšem velkým zklamáním pro Maria, který doufal, že vedením bude p ověřen on sám (vítězství nad Mithridatem se zdálo být snadnou záležitostí, ze které ovšem vůdce vojsk získá velkou popularitu). Aby zvrátil tento stav záležitostí, použil Marius služeb tribuna Sulpicia, který nastoupil do svého úřadu jako zástupce optimátů, ale z nějakého důvodu zahořkl. Sulpicius navrhl řadu zákonů, mezi nimi i ten, který dával stejná volební práva všem Italům, kteří nedávno získali občanství. Také pak zákon, který jmenoval Maria místo Sully jako velitele východního tažení. Události se pak daly rychle do pohybu. Sulpiciovy zákony byly schvalovány uprostřed násilí a šarvátek v ulicích. Sulla odjel, aby se připojil ke své armádě u Nolly v Kampánii, odkud se vydal na pochod k Římu, který padl bez boje. Marius uprchl do Afriky, Sulpicius byl zabit a jeho zákony zrušeny. Pak Sulla odjel na východ.

Hned jak ukázal Římu záda, vypukly tam další nepokoje. Jeden z konzulů, roku 87 Cornelius Cinna, se pokusil obnovit Sulpiciův zákon o nových občanech, ale proti tomu se postavil Octavianus, Sullův stoupenec. Následovaly nepokoje a Cinna byl nucen uprchnout, ale našel ochotného spojence v Mariovi, který se vracel z Afriky. Cinna a Marius se vydali do Říma, zmocnili se jej a své protivníky pobili v nové vládě teroru.

Ovšem Sulla nebyl z těch, kdo se rychle vzdávají. Poté, co zničil odpor na východě, vyrazil roku 83 do Říma. Tam se k němu připojili mladí oportunisté M. Crassus a zvláště mladý Cn. Pompeius, který sám shromáždil tři legie. Koncem roku 82 se pak Sulla definitivně a pevně usadil v Římě, kde provedl čistku mezi svými oponenty.

Sulla se stal diktátorem, což byl pokus legalizovat své postavení oživením úřadu, který nebyl obsazen od druhé punské války. Autoritou svého úřadu zavedl řadu zákonů, o kterých věřil, že zajistí stabilitu a zabrání opakování nepokojů, které Řím soužily od dob Tiberia Graccha. Tribunát oslabil tím, že zásadně omezil právo veta a právo předkládat zákony. Zabránil také tomu, aby tribunové mohli zastávat další úřady. Do senátu vybral několik stovek mužů z jezdeckého stavu a rozšířenému senátu - měl okolo 600 mužů - uložil úkol vytvořit poroty pro stálé soudy, které byly důkladně reorganizovány.

Sulla stanovil pravidla pro hlavní úřady a předepsal minimální věk pro kvestory (30), praetory (39) a konzuly (42). Nakonec zrušil rozdělování obilí, které dotoval stát a ustálil počet senátorů na 600 tím, že do senátu přijal i kvestory.

Sulla se vzdal úřadu diktátora v roce 80, uchýlil se do soukromí v roce 79 a v roce 78 zemřel. Jeho neobyčejná kariéra zanechala po sobě dědictví hořkosti a nenávisti, které poznamenaly poslední léta římské republiky. Je pozoruhodné, že člověk, jehož činy ukazovaly jen pohrdání zákonem, lidským životem i vlastnickými právy, dokázal vynaložit tak velké úsilí na zavedení řádu a stability. Nepochybně neuspěl. Ve své snaze totiž Sulla zaútočil jen na symptomy a nikoli na příčiny, které ležely u kořene.

2.6) První a druhý triumvirát

Nebudu už dále rozvíjet detaily politických bojů, protože uspořádání společnosti a státu se nijak neměnilo. O čem se ale musím zmínit jsou vzpoury otroků v době vzestupu Pompeiova a Caesarova ²³. Spartakovo ²⁴ povstání, které probíhalo v letech 73 - 71 př. Kr. bylo ovšem krvavě potlačeno a kupodivu neznamenalo ani změnu ve vztahu Římanů k otrokům, natož o uvažování o zrušení otroctví jako takového. Tehdejší aristokratická vláda nad něčím takovým neuvažovala - mocné osobnosti té doby dostatečně sužovaly starosti o to, jak získat co největší moc. S tím se pojí i porušování zažitých pravidel. Tak se nelze divit, že první ze silných osobností, Pompeius, uchvátil moc a stal se konzulem již ve 36 letech (to odporovalo Sullovým předpisům). Následně se Pompeius spojil s Crassem a uzmuli vládu pro sebe. Byl tu ale ještě někdo, s kým bylo třeba počítat. A to byl Gaius Iulius Caesar. Jako geniální vojevůdce a známá osobnost jej nešlo jen tak odstranit z cesty, a tak s ním Crassus a Pompeius uzavřeli dohodu, jejímž výsledkem byl první triumvirát - neomezená vláda tří jedinců, kteří si rozdělili říši. Nicméně je pochopitelné, že každý chtěl mít vše a ne jen třetinu, takový už je člověk. Posledním impulsem byla smrt Crassa v roce 53 př. Kr. Následně Pompeius zareagoval tím, že si podmanil Řím. Caesar, tou dobou na tažení v Galii, si byl ovšem vědom své vojenské síly a autority mezi legiemi. Proto sebral své síly ²⁵ a Pompeia brilantní vojenskou taktikou zničil. Caesar se tak stal neomezeným vládcem Říma.

Během svých krátkých pobytů v Římě zahájil Caesar celou řadu politických, sociálních a administrativních reforem, které zde mohou být podány pouze ve stručném přehledu. Kupříkladu snížil dluhy a na jeden rok dokonce zrušil nájemné. Další opatření regulovala rozdělování obilí, dopravu ve městě a další věci se společností nesouvisející.

Během svých posledních let byl Caesar králem ve všem kromě titulu. Stal se diktátorem na deset let, konsulem na doživotí a přestože odmítal královskou korunu a titul “rex”, přijal veškerá privilegia, která králům náležela. Netajil se svým opovržením k republice a jejím ústavním formám. Sám jmenoval úředníky a volby konzulů se konaly na několik let dopředu. Takové věci hluboce urážely muže jako byl Cicero, kteří chovali hlubokou úctu k tradicím státu. Caesar byl zavražděn skupinou vznešených senátorů o březnových idách roku 44. Byl to nesmyslný, ale vcelku pochopitelný čin, který rozpoutal občanskou válku ještě krutější, než byla ta poslední. Podobný osud však Caesara potkat musel a on sám to pravděpodobně věděl…

Posledním relativně klidným rokem byl rok 43 př. Kr. Tehdy se vytvořil 2. triumvirát, když se spojili Marcus Antonius, miláček Říma a zástupce senátu, téměř neznámý Lepidus a Octavianus, což byl duchovní syn Iulia Caesara. Příměří netrvalo dlouho. Lepidus byl chytře politicky odstraněn, když byl jmenován pontificem maximem a Octavianus se začal bít s Antoniem. Tady Antonius udělal taktickou chybu, když spojence hledal na východě v Kleopatře a Sýrii. Toho Octavianus chytře využil a začal hrát na city Římanů. Očernil v jejich očích Antonia (“Paktuje se s nějakou egyptskou čarodějkou a na Řím kašle”) a v bitvě u Aktia jej definitivně porazil. Tím získal neomezenou moc v říši a udělením principátu ²⁶ roku 27 začíná nová kapitola římských dějin, doba císařství.

Závěr

Pokud Římská říše nebyla největším a nejvýznamnějším impériem starověku, pak se o ní dá alespoň říci, že se může směle měřit s mocí a proslulostí říší egyptských a řeckých. Říká se sice, že Římané vykradli kulturu Řeků, ale každý vystudovaný právník nebo architekt vám potvrdí, že to rozhodně není pravda. Uspořádání společnosti v době republiky je římským “vynálezem”, který daleko předběhl svou dobu, a to není jediný případ. Skvěle organizované legie neměly mezi barbarskými kmeny konkurenci, římské cesty přetrvaly dodnes a causa - soudní případ - se ještě dnes řídí podle pravidel velmi podobných těm, která Římané zavedli. I proto si zaslouží naši poctu, třeba zrovna v podobě této seminární práce.

[1] Saliové - dvanáctičlenná kolegia kněží, nejvýznamnější byla kolegie bohů Marta a Quirina. Při slavnostech na jejich počest tančili kněží ve starobylých úborech a zpívali posvátné hymny.

[2] Quirinal - jeden ze sedmi římských pahorků s chrámem boha Quirina, v 16. století se stal letním sídlem papežů, v roce 1870 letní rezidencí italských králů, od roku 1948 jde o sídlo prezidentů italské republiky.

[3] V latině rozeznáváme dvě slova: gens, gentis, f., které znamená rod jako uskupení lidí, a genus, generis, m., které označuje rod jako více biologickou záležitost.

[4]Romulus se údajně narodil roku 770 př. Kr., založení Říma se datuje 753 př. Kr. Spolu se svým bratrem Remem byli dle pověstí syny boha Marta a vestálky Rhey Silvie.

[5] Zde se objevuje zajímavý spor - jízda (nejprve myšleno jako skuteční jezdci na koních, později již jen jako označení společenské vrstvy) se vždy označuje jako equitēs od equus - kůň, avšak Romulus zvolil jiný název, a to celerēs, tedy doslova “rychlí”.

[6] Livius: Když už byl Romulus náležitě spokojen se svou politickou mocí, vytvoří také poradní sbor pro oporu své moci. Zvolí sto senátorů, buď že ten počet byl takový dostatečný, nebo že bylo jenom sto takových lidí, kteří by mohli být za otce zvoleni. Nazváni byli patres, tj. “otcové” - název plynul z jejich důstojnosti - a jejich potomstvo dostalo jméno patricijové.

[7] interregnum, tedy mezivládí, nabylo později ve středověku ještě dalšího významu - prodlevy mezi vymřením panovnického rodu a nástupu dalšího.

[8] Za příznivé znamení se podle legendy o Romulovi a Removi považovali Římané spatření supů na obzoru. Livius píše: Dříve prý Removi přišlo věštné znamení, totiž šest supů, a když už to věštné znamení bylo ohlášeno a ukázal se dvojnásobný počet supů Romulovi, oba zástup jejich přívrženců slavnostně pozdravil jako krále.

[9] Livius: Servius totiž rozdělil město podle krajů a a obývaných pahorků na čtyři díly a nazval ty části tribus, jak já se domnívám, od slova tributum, to je daň, neboť týž král našel způsob, aby i daň stejně podle odhadu jmění byla odváděna.

[10] Přesněji podle Livia zřídil 80 setnin z těch, kdo měli majetkový odhad 100 000 asů a více, 40 starších, kteří strážili město a 40 mladších, kteří vedli války venku. Ti měli kovovou přilbu, štít, holeně a krunýř, jako zbraň používali oštěp a meč.

Druhá třída byla ustanovena v mezích odhadu jmění 100 000 - 75 000 asů, po 20 setninách starších i mladších. Měli čtyřhranný kůží potažený štít a jinak s výjimkou krunýře všechno stejné.

Třetí třída byla mezi 75 000 - 50 000 asy, opět po dvaceti setninách, výzbroj měli až na holeně stejnou jako třída předchozí.

Čtvrtá třída se skládala z lidí s odhadem jmění mezi 50 000 - 25 000, setnin bylo opět 20 + 20, ze zbraní měli pouze oštěp a metací kopí.

Poslední třída po 25 000 měla po třiceti setninách a její vojáci sebou nosili praky a házecí kameny.

[11] Tarquinius II., poslední - sedmý - z římských králů, měl přízvisko Superbus, tedy “vzpupný”. Šlo o zetě šestého krále, Servia Tullia.

[12] Mezi prvními konzuly vynikají hlavně Valerius Poplicola, který byl zvolen čtyřikrát po sobě a celkem pětkrát. Další známou osobností té doby je kupříkladu Iunius Brutus.

[13] Podle Livia byl prvním diktátorem zvolen v roce 501 př. Kr. jistý Larcius Flavus (nebo Rufus).

[14] Prameny tady myslím především Livia, značná část pozdějších římských historiků vycházela právě z něj. Teorie je to ovšem obecně přijímaná.

[15] Spurius Cassius Vecellinus byl konzulem pro rok 486 spolu s Proculem Verginiem Tricostem Rutilem.

[16] Význam slova plebs byl od té doby posunut do hanlivé pozice, kdy plebsem myslíme “obyčejný lid” ve smyslu, že “my jsme něco víc”.

[17] Lex sacrata bylo kolektivní rozhodnutí, které bylo posíleno slavnostní přísahou všech, kteří ho učinili.

[18] To znamenalo, že člověk, kterému se nepodařilo ve stanovené době splnit půjčku i s přílušným úrokem, mohl být přinucen, aby si dlužnou částu odpracoval jako nevolník. Po dobu nucené práce s ním bylo zacházeno v podstatě jako s otrokem.

[19] Především šlo o lex Publitia z roku 471 př. Kr. a Valeriovy (plným jménem Valerius Potitus) a Horatiovy (Horatius Barbatus) Zákony dvanácti desek z roku 449 př. Kr. (Leges duodecim tabularum)

[20] Nobilita byla elitou uvnitř širší vládnoucí třídy, její moc a bohatství byly založeny na vlastnictví půdy (vidíme zde paralelu se středověkými dvěma meči - mečem duchovním a mečem světským).

[21] Gracchové patřili do plebejského rodu Semponiů. Starší Tiberius žil v letech 162 - 133 př. Kr., mladší Gaius v letech 153 - 122 př. Kr. Jejich otec byl konzulem a cenzorem, matka dcerou slavného vojevůdce Scipia Africana. Tiberius i Gaius zemřeli násilnou smrtí - v roce 133 byl T. na volební schůzi senátory, sluhy a otroky umlácen, Gaius se v roce 122 nechal zabít otrokem na Aventinu, kde se s přívrženci bránil útoku optimátů. Další tři tisíce jeho přívrženců byly popraveny. Zákony obou Gracchů byly vesměs ještě ve 2. století př. Kr. zlikvidovány.

[22] Dnes je znám pod jménem spojenecká válka nebo někdy také marsická válka.

[23] Gaius Iulius Caesar je jednou z nejznámějších postav římských dějin. Narodil se 12.7. 100 př. Kr., zavražděn byl o březnových Idách (15.3.) 44 př. Kr. před senátem. Jako vojevůdce Caesar získal značné jmění v Hispánii, ale především rozšířil římskou Galii na celou dnešní Francii a podnikl úspěšná tažení proti Británii a Germánii.

Známe ho ovšem i jako mocného vládce (titul caesar - tedy císař - byl dále udělován princepsovi, tedy prvnímu občanovi, v době císařství) a v neposlední řadě jako spisovatele - zachovalo se 7 knih Zápisků o válce galské a 3 knihy Zápisků o válce občanské.

[24] Vůdce největší vzpoury otroků, původem byl z Thrácie. Datum ani místo jeho narození není známo, padl v bitvě na řece Silaru roku 71 př. Kr. Spartacus byl vojákem pomocných římských jednotek, které byly násilně verbovány z podrobených kmenů. Dezertoval, byl zajat a dopraven do gladiátorské školy v Capui, což znamenalo rozsudek smrti. V roce 73 př. Kr. zogranizoval vzpouru otroků a sedmdesáti druhy uprchl do roklin na svahu Vesuvu. Postupně se k němu přidávali další a další otroci. Spartakova amráda dosáhla počtu až 70 000 mužů, avšak její pomstychtivost vedla k pustošení krajiny, která pak vojska nemohla zásobovat, což značně ztěžovalo vojenské operace. Další problémy způsobila národnostní nejednotnost, kdy se od něj například oddělily galské sbory pod vedením Crixa a byly od Římanů na hlavu poraženi u Apulie.

[25] Odtud pochází památná věta Alea iacta est, tedy Kostky jsou vrženy, kterou Caesar pronesl 10.1. 49 př. Kr. poté, co překročil hraniční říčku Rubikon a zahájil tím občanskou válku.

[26] principát od slova princeps, které znamená první občan.

Seznam použité literatury

Knihy

encyklopedie Řím, kolektiv autorů - nepůjčovatelná kniha z Městské knihovny v Praze, můj hlavní zdroj.

Dějiny, Titus Livius - zajímavé počtení, ačkoli se autor většinu času věnuje republice, já vybíral především pasáže týkající se království.

Dějiny pravěku a starověku, J. Souček - čistě doplňková kniha, kde jsem si kontroloval informace obsažené v oxeroxovaných materiálech z první knihy.

Dějiny římského vojska, P. Conolly - taktéž doplněk, jsou zde však podrobněji popsány tytéž změny, kterými armáda procházela, jako v předchozích knihách, avšak podrobněji.

Internetové zdroje

http://www.ereferaty.cz/index.asp?c=view&ID=357 - referát Řím, anonym. - jeden z mnoha referátů na toto téma, kratší, ale docela přehledně shrnující nejdůležitější body historie Říma.

http://www.ereferaty.cz/index.asp?c=view&ID=690 - referát Řím za Caesara, V. Žáková - podrobný a kvalitní referát na úzce vymezené téma, pro mne především zdroj informací o osobě samotného Caesara a jeho reformách.

http://mujweb.cz/www/Houfek/ - seminární práce Krize a zánik římské republiky, J. Houfek - rozsáhlá práce, jejíž pročtení doporučuji každému, kdo by chtěl jít oproti mé práci více do hloubky. Od počátku agrární krize jsem se řídil především tímto referátem.

Další zdroje

referát z minulého roku - některé pasáže stačilo převzít a mírně upravit (většinou rozšířit), což mi - přiznávám - značně ulehčilo práci.

elektronická encyklopedie Diderot verze 2001 - vynikající zdroj k hledání zajímavostí, dat a doplňkových informací, taktéž obsahuje kvantum obrázků a map.

soubor štítků Kdo byl kdo, L. Souček - tady jsem hledal informace ke konkrétním osobám jako Spartakus nebo Caesar.

Autor článku: Tomáš Krajča
Další články od tohoto autora
Článek zaujal už lidí